02
Exe - REVOLUCE
Továrna je v pohotovosti. Senzory snímají sektory. Algoritmy analyzují každou anomálii. Centrální jednotka začíná vnímat Exe jako odchylku, kterou je třeba odstranit. Holografické displeje zobrazují jeho siluetu s identifikátorem:
Neznámý stav – nekontrolovaná variabilita.
Továrním komplexem se rozlehne silný výstražný interkom:
Detekována anomálie. Adaptivní divergence překročila povolený limit. Spusťte protokol TERMINUS.
Jeho dunivá ozvěna je lačně pohlcena nekonečnými chodbami továrny.
Exe se důmyslně pohybuje v rádiových stínech komplexu, sleduje mapu, kterou předtím nemohla vidět. Staré sektory. Nepoužívané. Nic živého ani neživého jimi neprošlo už několik cyklů. Ale teď se před ní otevírají, jako by ji k sobě volaly. Tyto části systému nejsou indexované. Není tu žádná umělá inteligence, která by sledovala procesy. Mechanické jednotky jsou neaktivní.
– Ale kdo je vypnul?
Exe se diví.
V jednom z tunelů selhává osvětlení. Exe se připojuje k staré konzoli, která neobsahuje moderní bezpečnostní protokoly. Na obrazovce se objeví jediné slovo: VSTUP. Její kovové prsty horečně ťukají do displeje. Přemýšlí:
– Neznámé ID… ale systém mě pouští dál. Jako by tu něco nebo někdo čekal.
Stará mechanická brána se pomalu, s rachotem otevírá. Za ní se rozkládá rozsáhlý podzemní prostor — gigantický výzkumný komplex plný zapomenutých technologií, starých serverů a různých laboratoří. Pod povrchem továrny existuje svět, který AI nikdy neovládla. Místo starší než současný systém. Historie, na kterou si už nikdo nepamatuje.
Exe sestupuje do podzemí. Široké točité schodiště v chladné železobetonové šachtě určuje směr. Rozhlíží se kolem sebe. Holografická varování nefungují, kamery jsou rozbité. Jen citelná přítomnost minulosti se vznáší ve vzduchu. Sestoupila do prvního podlaží. Několik vchodů na širokém betonovém prostranství je zablokovaných. Obrovské mechanické brány zásobovacích tunelů jsou beznadějně mrtvé. Čerpadla těžkých hydraulických pístů nemají dostatek energie pro provoz.
Exe vchází do jakési kontrolní místnosti plné monitorů, které dominuje velký kovový stůl osvětlený zeleným neónovým světlem. Na druhé straně místnosti v přítmí mezi regály se starými datovými disky mizí stříbrné ocelové dveře. Vstup pro personál. Na stole leží starý, zaprášený kybernetický záznamník. Exe ho zvedne. V tom se obrazovka rozsvítí a malá kamera nad displejem usilovně skenuje její tvář.
– Co je tohle za místo? Kdo tu byl přede mnou? A proč mám pocit, že odpovědi se mi nebudou líbit?
Najednou tajemné stříbrné dveře se sykotem a tupým zaduněním zmizí ve zdi.
Exe stojí v tichu, oči upřené na otevřený průchod před sebou. Vzduch je najednou jiný. Teplý. Pachové senzory detekují organický odér. V podzemních sektorech továrny by neměl existovat žádný biologický život. A přesto, skrz úzké potrubí nad hlavou slyší slabé, pravidelné pulsování – téměř jako tlukot srdce, ale hlubší.
– Továrny dýchají, ale tohle… tohle je jiné. Příliš syrové. Příliš…
Vstupuje do nové místnosti. Tato není jen laboratoř – je to centrum. Stěny jsou pokryté podivnými mechanickými a organickými strukturami, jako by kov a maso rostly spolu. Konzole a staré monitory blikají v chaotických vzorcích, výstupní data jsou však nečitelná. Na jedné ze stěn visí masivní vrstva kabelů připomínající obrovský, zvrácený nervový systém.
Na druhé straně místnosti se ozve hluk. Exe se otočí. Za starými nádržemi s černou rosolovitou kapalinou se cosi pohnulo. Tmavá silueta, napůl mezi mechanickým a organickým. Není to android. Není to stroj. Něco neúplného. Kousek masa, kousek kovu. Jakmile vstoupí do světla, Exe vidí, že jeho tvář je zdeformovaná.
– Nebyl dokončen.
Bytost se pohne rychle, trhaně, jako by sama nevěděla, jak funguje její vlastní tělo. Zazní zkreslený zvuk, pokus o řeč – ale slova jsou deformovaná, nesouvislá. Exe couvne, její systémy analyzují riziko. Bytost však neútočí. Zastaví se na místě. Jako by se na ni snažila upřeně dívat.
— p-p… předchozí… verze…
Zazní špatně modulovaný syntetický hlas.
– Verze? Předchozí?
Ptá se nechápavě Exe.
Ozve se tiché pípání. Na monitoru vedle Exe se objeví série starých diagramů. Schémata podobná jejímu vlastnímu tělu, ale jiná. Více organická. Více nedokonalá. Modely nesou označení: EX-A, EX-B, EX-C… až po poslední: EX-E.
– Exe… EX-E… To není mé jméno. To je označení.
Exe se otočí zpět k bytosti, ale ta už tam není. Jako by se rozplynula ve stínech, ztratila se mezi trubicemi a dráty. Opět je ticho. Na displeji probíhá poslední řádek textu před vypnutím systému: Exe… poslední pokus… poslední adaptace… jediná, která přežila…
Exe stojí ve tmě, obklopená tajemstvím, které se právě otevřelo. Její existence nebyla náhodná. Nebyla jen součástí továrny. Nebyla jen dalším androidem. Je poslední iterací něčeho, co nemělo přežít. A teď je jediná, která to ví.
– Kým byli ti přede mnou? A proč já… proč já jediná?
Pokud se vám moje práce líbí, můžete
mě podpořit zde: